V této samostatné práci bych se chtěla zabývat rytířskou tématikou. Chtěla bych se zmínit o vývoji koně, výchově rytíře a jeho pasování, o rytířských mečích a o dalších zajímavostech, které se k tomuto tématu vztahují. Vycházela jsem z knihy "Kůň ve službách člověka - středověk". Napsal ji Jaromír Dušek. V knize je popsáno nejen rytířství, ale také vývoj koní v jednotlivých zemí a jejich činnost v období středověku.
Lidé ve svých pověstech věřili moci dávných reků, kteří v nejhorších dobách přispěchají národu na pomoc a zachrání jej. Představa těchto bájných hrdinů byla spojena s rytíři v plné zbroji, sedícími na bujných ořích. Neoddělitelným atributem reka byl tedy kůň, zrovna tak jako meč, brnění a ostruhy. Po celá tisíciletí byli vládnoucí osobnosti zobrazovány téměř vždy na koních.
V karolínské době se vytvářely korunní statky - falce, které byly zdrojem naturálních příjmů panovníků. Z nich pak vznikaly opevněné tvrze či hrady. Poněvadž hustota osídlení byla tehdy malá, bylo cestování mezi hrady bez ozbrojeného doprovodu nebezpečné, neboť bylo velmi rozšířené lupičství. Cestování a doprava tedy zvyšovaly nároky na počty koní i na jejich typ. Lehce ozbrojení jezdci, kteří museli být pohybliví, potřebovali koně lehčí, rychlejší, zatímco bojoví koně rytířů byli převážně těžší než jejich koně cestovní. Stejně tak koně určení k tahu vozů či k nesení nákladů byli těžší.
Středověký hrad byl téměř světem sám pro sebe. Tyto podmínky vytvářely řád života, který byl jednoduchý a jednotvárný. Postupně se však prosazovaly francouzské vlivy, umožňující účast na celospolečenském životě i ženám, které mohly dokonce stolovat u společné tabule s muži. Knihy, nezbytný předpoklad vzdělání, byly opisovány převážně v klášterech a jejich cena byla vysoká. Kulturní růst tehdejší společnosti byl velmi pomalý. V hradních společnostech nabývala na významu hudba, tanec, hra v kostky, vystoupení potulných kejklířů a zejména hony a turnaje. Úspěšný lov vyžadoval přirozeně dobré koně. Proto musela být jejich přípravě věnována mimořádná pozornost. Na jejich výcvik dozíral často přímo hradní pán, neboť v té době patřila jízda na koni, včetně odborných znalostí o jejich výcviku, chovu i léčení, k základním znalostem rytíře.
Rytířství se postupně rozšiřovalo a život rytířů byl podřizován určitým zásadám, které toto hnutí charakterizovaly. Výchova budoucích rytířů začínala již v jejich dětském věku, a to vždy u cizích dvorů. Protože společenská hierarchie byla velmi výrazná, bylo budoucí rytířské postavení, a tím společenská nadřazenost, vštěpováno mladým panošům od počátku dětské výchovy. Velikost osobnosti dotvářel slavnostní ceremoniál při pasování mladých rytířů, tedy při jejich povýšení do tohoto stavu.
Na své budoucí poslání rytíře se šlechtický syn připravoval vlastně již od sedmého roku věku, kdy byl rodiči předán k výchově do jiné šlechtické rodiny žijící na jiném hradě. Tam byl přidělen hradní paní, které sloužil a ona zase dbala o jeho výchovu. Při přechodu pážete do druhého stupně noviciátu - do funkce panoše, byl mladík po bohoslužbě v kostele slavnostně opásán mečem. Jako panoš prošel pak jednotlivými stupni této vyšší funkce. Nejdříve to byla činnost garderobiérská, pak obsluha stolní, poté sklepmistrovská, falconiere, funkce jezdce a obsluha pánova panoše a průvodce hostů pána. Poslední "úder", který si mohl nechat líbit obdržel při pasování. Tímto symbolickým úderem meče byla jeho výchova ukončena. Měl také již právo vlastnit meč, který však musel mít připevněn u sedla. Před pasováním prošel řadou rituálních úkonů. Povinná koupel a ulehnutí do krásné postele jej očistily od hříchů a dosáhl tak ráje, byl tedy připraven hájit víru a spravedlnost. Po dosažení 21 let byl pasován na rytíře, a to vždy při slavnostní příležitosti, často právě při turnajích. Obřadu byla celou společností věnována mimořádná pozornost. Rovněž i mladí kandidáti se na ceremoniální obřady pečlivě připravovaly. Za zvuků trub a kotlů nastoupili před estrádu. Adept ryrířství v plné zbroji, ale s obnaženou hlavou a s mečem v ruce, poklekl k pasování. Pasující po projevu o povinnostech rytířů symbolicky udeřil adepta třikrát plochou částí meče na rameno a krk. Po splnění všech rituálních povinností byl tedy panoš po přísaze pasován. Když byl pak opásán mečem musel se bez použití třmenu vyhoupnout na koně a zúčastnit se prvního turnaje. Čím dříve se mladý rytíř vyhoupl do sedla bez cizí pomoci, tím získal větší pochvalný potlesk. Meč, štít a pozlacené či postříbřené ostruhy označovaly jeho postavení ve společenské hierarchii. Po pasování byl mladý rytíř přijat do společnosti, směl sedět u stolu a zúčastnit se turnajů. Jeho život byl zasvěcen Bohu, válce a ženě. Rituál předepisoval rytíři hlavní zásady jeho budoucího života, plné humanitních cílů. Zpronevěří-li se pravdě či spravedlnosti, má být za tuto zradu potrestán. Od rytíře bylo požadováno sedm ctností: víra, naděje, křesťanská láska, spravedlnost, chytrost, síla a střídmost. Za smrtelné hříchy se považovaly: nestřídmost v jídle a pití, hýření, lenost, pícha, lakota, závist a zloba. Skutečnost se však přirozeně o těchto vysněných ideálů značně lišila, což se např. projevovalo v dobývání nových zemí spojeném s násilím. Duchovní výchova mladého rytíře nebyla zpočátku podstatná, takže mnozí z nich byli analfabeti. Důležitá byla však jízda na koni, ovládání meče, oštěpu a kopí a zdatnost při honech a plavání. Přínosem byly pozdější požadavky na pohotovost v konverzaci, ovládání hudebního nástroje, zpěv, šachy a hru v kostky. V přítomnosti dam se rytíř musel chovat ukázněně. Rytíř zápasil v turnaji na válečném koni, kterého si měl dokonce sám vychovat. Měl jej krmit, ošetřovat a držet mu končetiny při podkovávání, pokud si nepodkoval koně sám.
V Čechách se v hradních sídlech začínal rozvíjet život po vzoru rytířské společnosti vyspělejších zemí s příchodem Přemyslovců. Již ve 12. století za vlady Přemysla Otakara I. se zvětšilo bohatství v království a šlechta se již nespokojovala s dosavadními jmény, ale používala obdobně jako zahraniční rytíři hrdé predikáty, odvozené od svých sídel a panství. Rovněž tak měnila své jednoduché erbovní symboly za daleko bohatší, které jí uděloval král římský. Rytíři se začali zúčastňovat zahraničních turnajů a sbližovat se s tamní šlechtou.
Přesnější rozdělení koní chovaných ve středověku na plemena není z dosažitelných podkladů možné. Koně byli diferencováni podle jejich funkčního použití a lokality chovu. Byli to tedy koně váleční, speciálně i koně rytířští, koně čeledě, koně kurýrní a koně tažní, kteří se dále rozdělovali na koně selské, koně do orby, tažné - dopravní atd. Chov koní podléhal měnícím se požadavkům na typ vyvíjející se válečnou technikou a taktikou, kterou podmiňovala vlavně jízda. Značný význam pro další ovlivňování chovu koní měly poznatky získané v orientu. U válečných koní se požadovala velká mohutnost, přiměřená rychlost, tvrdá konstituce, určitý stupeň přiježděnosti a vynikající pracovní charakter. Na pochodovém koni jezdili hlavně panoši nebo pážata a zbrojnoši. Tito koně byli využíváni všestraně, tedy i jako soumaři, a také jako tažní do vozů, které byly součástí ozbrojeného doprovodu rytíře při válečném tažení.
Je zajímavé, že i rytířství mělo své patrony - byli jimi sv. Eligius a sv. Martin. Eligius byl uctíván zvláště kováři. Ve středověku i následných staletích se dlouho udržoval zvyk obejít s nemocným koněm kapličku zasvěcenou sv. Eligiovi. V den jeho svátku mu vzdávala poctu celá jezdecká obec. U burgundského dvora byl dokonce kovář, který podkoval koně knížeti, zván v den sv. Eligia k panovníkově tabuli. K tomu je třeba podotknout, že tehdy kovář zastával často i funkci veterináře, takže měl v chovu mimořádný význam.
Významným atributem byl meč. Slavným rytířům se dokonce přisuzovaly meče zázračné. Takový měl i rytíř rytířů Artuš. Meč mu darovala sama vodní panna, tedy bytost neobyčejná. Meč se jmenoval "Excalibur". Zázračný meč "Hruting" měl i anglosaský hrdina Beowulf a meč "Tyrving" vlastnil skandinávský rek Angantyrse. Meč pro něj ukovali severští trolové. Slavné však byly i historické meče z korunovačních klenotů svaté říše římské. Jsou to meč sv. Mauritia a říšský korunovační meč z XIII. stol. U nás byl při korunovačním ceremoniálu používán meč sv. Václava. Při korunovaci byl nesen vztyčený, a to nejvyšším komořím, krok před králem. Meč patřil také k darům udělovaným velmoži, byl považován za symbol moci a do určité míry i symbol práva. Již za vlády Karla Velikého byl v tehdejším soudnictví důležitý "soud mečem". Tento soud byl používán převážně při dlouhodobých sporech šlechticů, kdy nebylo možné mezi soky dospět k závěru, který by oba akceptovali. Pak tedy nastoupil soud mečem, který měl přesně vypracována pravidla a odehrával se pod širým nebem při východu slunce. Soudu předsedal zemský hrabě a sedm soudců. Je zajímavé, že v pravidlech bylo dbáno i na postavení obou soupeřů při zápase.
Byli postaveni kolmo ke směru slunečních paprsků, čímž byla vyloučena možnost poškození jednoho ze zápasících přímým slunečním svitem.
V posledním období středověku, kdy se měšťanstvo stalo silnou politickou vrstvou společnosti a svým majetkem často zastínilo šlechtu, dochází k pozvolnému zániku rytířství. Měšťané nabývali práva nosit meč jako rytíři a ze svých zisků měli dostatečně velké prostředky k zakoupení šlechtických titulů. Mezi příslušníky staré a nové šlechty byla značná rivalita, neboť stará šlechta ztratila často majetek jen proto, aby se alespoň dočasně vyrovnala bohaté novodobé šlechtě. Rytíři již svými majetkovými poměry nestačili naplňovat požadavky doby, určující nákladné modní oblékání podle zahraničních vzorů.
Významnou oblastí rytířské doby byla heraldika. Jejím častým motivem byl kůň, což dokládá jeho neodlučitelnost od celého rytířského období. Byl zobrazován celý, nebo jeho část. Motiv koně se však neobjevoval jen na štítu, ale i jako klenot na přilbě. Kůň jako heraldická figura zdobil erby četných rodů, a to i české šlechty. Koně ve znaku měli později i kočí a pražští vozatajové. Rovněž nad znakem knihkupců vyrůstal z koruny nad přilbou bílý Pegas, symbolizující vzlet básníků. Motiv koně se objevuje i v šachových figurách. V těch byla dříve tři zvířata, a to lev, tygr a kůň. Lev byl nahrazen králem, tygr dámou a jen kůň zůstal jako symbol rozletu lidstva.

Zuzana Kubínová (2.A)